Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zasmušilí Švédové tlačí svou prog/power metalovou, odstíny šedé natřenou (toto skutečně není multikulturní narážka) mašinu neúnavně stále kupředu. Sice už mají svá nejlepší léta za sebou, ale vzdát se vydobytých pozic se zatím nechystají. Předchozí tři alba přinášela přímočařejší přístup a odklon od ponuré atmosféry více do powermetalových vod. Byl kladen větší důraz na písňový charakter skladeb, který je však současně zbavoval i jejich jedinečnosti. Aktuální placka vychází deset let po „svaté trojici“ tvorby EVERGREY a obloukem se k ní vrací.
Je obecně známo, že EVERGREY jsou totéž, co Tom Englund. Tato skupina až na svého zakladatele nikdy netrpěla příliš velkou stálostí svých členů a i s novinkou přichází drobné změny. Vrátili se staří známí Henrik Danhage a Jonas Ekdahl, ale vzhledem k tomu, že výhradním autorem hudby je Englund, jde spíše jen o kosmetické změny.
Pravda, na albu nenajdeme takový majstrštyk, jako byl svého času „Masterplan“ a vysloveně na zadek tahle nahrávka asi nikoho neposadí. Celkový dojem je však veskrze pozitivní, lépe však by bylo říci těžce depresivní. Pochmurná atmosféra, zpomalení rytmu a pečlivé vykreslování emocí utrápenými hlasy vrací EVERGREY na jejich místo na metalové scéně. Oproti předchozím počinům si Tom Englund dal záležet a snaží se (konečně) dostat ze šablonovitého komponování. Předně, jak již bylo zmíněno, pro desku je charakteristické zpomalení a střídání rytmů v jednotlivých skladbách. Hudba nabírá na pestrosti (pochopitelně pouze v rozsahu, který nenaruší temnou atmosféru). Naopak hitovost, o kterou se kapelník pokoušel na posledních počinech, opouští. Čestnou výjimkou je „The Fire“, ve které dětský sbor zprostředkuje i jeden z nejzajímavějších momentů alba.
Nasazení „King Of Errors“ jako pilotního singlu bylo zpočátku překvapivé, ale ve zpětném pohledu je to pochopitelné. Singl o nové desce vypovídá dobře. Rychlejších skladeb najdeme pomálu, ale v tom tkví kouzlo aktuálního počinu. „Hymns For The Broken“ není dílo na jeden poslech. Jeho kouzlo přichází postupně. Vodítkem do temnoty jsou teskné melodie, známé klávesové motivy a výrazné kytarové riffy. Každá píseň je osobitou „hymnou pro utrápené“. Ponuré emoce jsou vykreslené na pozadí hutného rytmu a to je přesně ta poloha, která této kapele sedí nejlépe, kterou se proslavila a ke které se navrací.
Jako bonus jsou přiloženy tři skladby v úpravě pro Toma a piano. Stejně laděný přídavek byl již na „The Inner Circle“. Akustické verze tří skladeb nijak nepřekvapí, ale své kouzlo mají především pro zlaté hrdlo Tomovo (za občasného přispění jeho družky Cariny). Zřejmě nikdo jiný než mistr kapelník by nedovedl předvést podobně tíživý, naléhavý a smutný projev člověka s podřezanými žílami, celým balením pilulek v útrobách, pistolí u hlavy a jednou nohou nakročenou nad propastí.
„Hymns For The Broken“ je krásně depresivní návrat a současně vykročení novým směrem. Ponuré emoce jsou vykreslené na pozadí hutného rytmu a to je přesně ta poloha, která této kapele sedí nejlépe a kterou se proslavila. EVERGREY, zdá se, ještě neřekli své poslední slovo.
1. The Awakening
2. King Of Errors
3. A New Dawn
4. Wake A Change
5. Archaic Rage
6. Barricades
7. Black Undertow
8. The Fire
9. Hymns For The Broken
10. Missing You
11. A Grand Collapse
12. The Aftermath
Kings Of Solid, jediný královský titul, který si Švédi zaslouží. A nová deska ho EVERGREY jen potvrzuje. Pokračuje se ve šlépějích toho nezapomenutelného rána, kdy na kluky přišla apokalypsa - čili fúze ostřejších hran power metalu a nadýchané hitovosti stadiónového hard rocku. Už žádné experimenty se zvukem jako na předchozí desce, všechno je přesně tak uhlazené a hutné, aby nedráždilo. Materiál se ještě více posouvá směrem ke zjitřenosti, která někdy dosahuje úrovně, jež EVERGREY pasuje na optimální titulkovou hudbu pro hollywoodské anti-utopické blockbustery o emancipovaných pubinách. Nemyslím to zle, materiál je příjemný, Englundovi podobné aranže sedí a EVERGREY jsou stále schopní vystřihnout chytlavý refrén, když je třeba. Že už se asi nikdy nedostaví chvění starších nahrávek je fakt. Pokud si Švédi podrží alespoň podobně solidní laťku, nebude důvod je posílat na permanentní rekreaci.
3. listopadu 2014
Hooya
6,5 / 10
Odsoudili se dávno svým názvem a jiné to už zřejmě nebude. O chlup lepší a bolestnější než předchozí dvě nahrávky, ale ten stín již nikdy nepřekročí.
2. listopadu 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Demonick
8,5 / 10
Vynikajúca vec!!! Najlepšie skladby: King Of Erros, Black Undertow, Missing You a posledne dve.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.